|
Vzpomínáš, jaké to bylo poprvé? Tajemné, úsměvné, napínavé, zábavné – spousty různých přívlastků nás napadaly, jisté bylo jenom to, že poprvé není naposledy. Nebylo pro mě lehké překonat nánosy zábran nahromaděných takzvanou výchovou a vzděláním, ale některé věci se prostě stát musí a otázka pak nestojí „zda“, ale „kdy“.
Se šátkem na očích jsi byla nezvykle bezbranná, snad i trochu poplašená, protože jsi nevěděla, co se stane a, abych byl zcela upřímný, nevěděl jsem to ani já. Ve tmě znějí zvuky jinak, vůně jsou silnější a obyčejné a důvěrně známé předměty jsou náhle zcela jiné; jako chůze nočním lesem, když se klopotně prodíráme vpřed, chráníme si oči dlaněmi a snažíme se přečíst cestu ukrytou v propasti pod nohama. Větve stromů si sdělují tajemství naší malosti a dítě v nás chce plakat – je opuštěné a má strach. Ne. Má Strach. Svíravý, protože, vzpomeňme na Lovecrafta, nepopsatelné a neznámé nás děsí víc než odhalená hrůza. Kmen stromu, ke kterému se přitiskneš, protože každý z nás potřebuje pevný bod ve vesmíru, je drsný a šupinatý a nikde není výslovně řečeno, že to není část těla draka, že mladé kmínky nejsou zpět do života se deroucí paže zakopané oběti a že světlo v dálce není baterkou pátrající po odsouzenci, který uprchl. Nevěděla jsi a chvěla ses, když jsem se tě začal dotýkat předměty tak trapně všedními, až mi bylo stydno, vnímala jsi vlídné pohlazení kůže, drsnou přímočarost lana, vábivou tetelivost per a zlověstnou studenost čepele, všechny ty obyčejné stromy, kolem nichž den co den nevšímavš chodíš, jsme spolu oblékli do přízračného sametu noci, zbavili je té světlé, denní části, oslepili je. Ledové ostří nože ti stékalo po těle, bylo to mrazivé a přece vlídné, hádalas, co bude dál snažila se vrátit zrak slepým ptákům a dát předmětům jména. Museli jsme jít dál, vždyť jsme to oba chtěli. Ty i já. Protože za tím nočním lesem, kterého jsme se jako malí tak báli, jsou skaliska a rokliny, kam se bojíme dodnes, opuštěné jámy, které mohou být tisíckrát hroby a stokrát úkryty. V noci se do skal nechodí, ale my jsme se již rozhodli. Doufal jsem, že ta chvíle nastane a moc jsem si to přál, hladit tě po zádech a současně druhou rukou trhnout oponou – a napít se z poháru času druhého dějství. Hedvábí tkalounů chtivě obemklo tvá zápěstí, přilnulo k nim a splynulo s nimi v jedno, zachvěla ses, ale nebyl v tom odpor, bylo v tom soustředění, protože jsi právě vyšla z lesa, přeskočila potok a pronikla do skal. Trhaně dýcháš a já pomalu, klidně svírám ta hladivá pouta, chci, aby nezraňovala, ale byla pevná. Rty si hledám cestu po tvých ramenou a znovu ti dopřávám doteky bezejmenných, ale přece známých věcí – na okamžik zastavuji čas a tvůj dech, v respektu k něčemu neočekávanému, se ukryl v plicíh. Kapička. Malá horká kapička tě zasáhla jako projektil tělo odsouzence. Explodovala v tobě vlna uvolněného napětí, tušila jsi...ne! Věděla jsi, že se vydáváme Jinam. Teď už to nebyly jen předměty, ale živly. Oheň zhutněný do kapky vosku a led, který proti němu bojoval. Asi na nás byl komický pohled, ty ležíš s rukama spoutanýma za zády a šátkem na očích, já nad tebou s hořící svíčkou v jedné a kostkou ledu v druhé ruce, ale já si to nepřipouštěl, viděl jsem jen tebe, myslel na tebe a na svoje sny. Ty jsi nemyslela na nic, tvá mysl byla pohlcena a zmámena, zmatena a rozjitřena. Tvé tělo bylo armádou bez generálů, armádou vojáků v neznámé krajině, vojsky na postupu odnikud nikam, překvapovanými zemí a lidmi v ní. Tak takhle to bylo poprvé. Asi bys ještě mohla doplnit dalšími kamínky mozaiku mého vypravování, ale nepřipadá mi důležité popsat a detailně zaznamenat každý krok, stačí, že víme to, co víme. Jsme na cestě a zdoláváme pohoří.
Dobřes´ to napsal, ráda si to připomenu  . Nejlepší na tom všem je, že člověk vlastně nemá nikdy dost a přestože nemohu ani v nejmenším mluvit o tom, že by mne přestalo bavit hrát si s hedvábnými šátky a vnímat svět se zahaleným zrakem, mám neustále chuť napětí stupňovat. Zkusila jsem taky trochu potrápit tebe, ne že by to nebylo příjemné, ale přece jen mi je bližší se dobrovolně poddat a soustředit se na vnímání. Ale zpátky k tématu: nechtěla jsem ti svazovat ruce, nicméně jsem usoudila, že to bude praktické, protože se neumíš uvolnit a odevzdat a mohl bys celou hru pokazit. Přemýšlela jsem o nejvhodnějším materiálu, který by tě překvapil a vydal do mých fantazií – a našla jsem ten pravý: úplně obyčejnou pásku na koberce. Bylo to rychlé a dostatečně pevné. Alespoň pro danou chvíli – špatně se to nakonec sundavalo, tedy - dokud nás nenapadlo odlepovat to pod vodou. Napálila jsem ti to ostrým světlem přímo do očí a zkusila zabubákovat nožem, říkala jsem si, že by se ti to mohlo líbit.
Vnímali jste někdy ten tichounký zvuk, když špička nože přejíždí po kůži? Zpočátku jsem vedla nůž neostrou stranou napřed a bylo vidět, že to funguje! Byl jsi napnutý a myslím, že se v tobě svářila touha pokračovat s nutkáním mě odkopnout...Nevím, jak dlouho to trvalo, připadá mi hloupé sledovat čas a připravovat se tak o možnost dokonalých prožitků. Náhle jsem nůž v ruce otočila a krátce se nadechla... bála jsem se, že tě pořežu proto jsem, ono se to těžko popisuje, ale snad mi porozumíte, vedla nůž bokem, šikmo. Vedla jsem ho pomalu a moc mi to nešlo, neměla jsem pevnou ruku a doufala, že se trochu rozýchám, než podlehnu vábení té zákeřné stránky mého já. Ono se to prostě nedalo zadržet, bylo skutečně jenom otázkou času, než nastavím, čepel tak, jak se má. Prostě to najednou přišlo. Oba jsme krátce dýchali a snažili se představit si, co bude dál, čekala jsem na tebe a nehnutě se ti dívala do očí, dokud mi nedáš najevo, zdali mám pokračovat, nebo jen přeříznout kobercopásková pouta. Rozhodl ses sám. Neměla jsem ruce plně pod kontrolou, ale moc jsem se snažila najít takový tlak a takovou rychlost pohybu břitu, abych prodloužila napětí (které se doopravdy dalo krájet) na nejzazší mez. Na klíční kosti se mi to nepovedlo a za ostřím se otevřela ranka tenká jako vlas a vzápětí se orosila červenými krůpějemi. Musím zvolnit, říkám si a hlavně dávat pozor na místa, kde se přechází mezi měkkými tkáněmi a kostmi, přechod mezi břichem a hrudníkem bude asi podobně, byť možná o něco méně, náchylný na poranění. Musím si dávat pozor, opakuji si a snažím se nedat nic znát. Přesto jsem ti nechala na hrudníku ještě další šrám, než jsi mě zastavil. Kobercová páska se opravdu špatně odlepuje, zkoušeli jsme ji pomalu odtrhávat, ale to očividně nespělo k výsledku. Rychlé depilační škubnutí se zdálo být jediným způsobem vedoucím k cíli a to až takřka do samého závěru, kdy tě napadlo sejmout pásku pod vodou. Ta páska mi nedá spát, s ní se taky asi dá ledasco zažít. Na jednom kompu dvěma rukami sepsali P a M. Zkouška z bičíku a kolíčků
"Ne prosím pane, už mě nemučte, slibuju že budu vaše čubka"
Povídka - Kombinéza a Venušiny kuličky.
Erotické povídky - Latexová škola, první díl.
Povídka - Kombinéza s kapucí
|
sdsfdf
Autor: Guest Datum: 2006-05-26 07:16:14
uplně na picu | Autor: Guest Datum: 2007-09-13 09:02:24
Mě se to moc líbí. Skvělá slovní zásoba a další plus za Lovecrafta ;-) | Autor: Guest Datum: 2007-09-13 12:31:01
Jj, se skvělou slovní zásobou naprosto souhlasím. I "květnatost" mluvy je skvělá, ale to je tak všechno. Nemá to pro mě žádný erotický náboj, dokonce jsem se musel docela i nutit abych to dočetl až do konce. Podle mě více "syrovosti" /ne nespletl jsem si to se surovostí/ by tomu docela pomohlo.  |
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte. Powered byAkoComment 2.0!
|
